URL : https://www.valka.cz/Blackburn-B-20-t61374#389134
Verze : 1
Blackburn B - 20
Když ve druhé polovině 30. let Air Ministry vydal specifikace R1/36 na nový létající člun kategorie General Purpose Flying-Boat, reagovaly 4 firmy - Saunders Roe projektem S 36 (A/36), Supermarine projektem Type 314, Short Brothers projektem bez typového označení a Blackburn Projektem B 20. První jmenované přihlásily tradičně tvarované projekty, ze kterých byl vybrán projekt firmy Supermarine. Ta však pro vytíženost jinými pracemi nemohla okamžitě reagovat. Vítězem se nakonec stal projekt firmy Saunders Roe, budoucí Lerwick. Koncept firmy Blackburn byl totiž dosti radikální a komise jej nakonec posuzovala samostatně coby experimentální prototyp. Původně byla objednána stavba dvou strojů, nakonec vše skončilo postavením jediného prototypu. B-20 firmy Blackburn Aircraft Ltd, Dumbarton byl jednou z nejzvláštnějších konstrukcí, se kterou Britové ve v tomto období přišli. Přestože létající čluny měly vrchol svého rozkvětu ve 30. letech, pro činnosti v oblasti pobřežní ochrany a boje proti ponorkám se stále jevily jako nejvhodnější. Jedním z největších problémů vodních letadel bylo dostat disky roztočených vrtulí co nejvýše nad vodní hladinu. Plovákové letouny tento problém řešily vysokými vzpěrami, které ale přinášely zhoršené letové vlastnosti značným aerodynamickým odporem vzpěr i samotných plováků. U létajících člunů se šlo několika cestami - od umístění motorů co nejvýše nad hřbetem trupu (např. Dornier Do X), přes vysoký trup se vzhůru lomeným křídlem s motory na nejvyšším bodě křídla (např. létající čluny MDR A. N. Tupoleva) až po extrémy typu Parnall "Prawn", u kterého se pro start a přistání vyklápěla vzhůru vrtule i s celou motorovou jednotkou.
Konstruktér J. D. Ronnie z firmy Blackburn přišel se zcela neobvyklým řešením tohoto problému. Nutno podotknout, že koncepce zde zrála od r. 1936. Letoun měl poměrně nízký trup tvarován do podoby létajícího člunu. Ale spodní část trupu byla oddělitelná a pro pohyb na hladině se vysouvala směrem dolů. Tím vznikl jakýsi centrální plovák, který dostal roztočené vrtule, umístěné na křídle hornoplošné koncepce, do dostatečné výšky. Pro lepší stabilitu na hladině byly na křídlech vyrovnávací plováky, které se zatahovaly do konců křídel obdobně jako u Consolidated Catalina. Letoun se při pohybu na hladině vyznačoval zvláštní boční siluetou s výrazným stupněm na spodku před náběžnou hranou kýlovky. Za letu, kdy byl centrální plovák zatažen, se obrysy nijak nelišil od běžných pozemních dvoumotorových bombardérů se zatahovacím podvozkem. Tento systém umožnil omezit nevýhody plovákových letounů s jejich značným odporem vzduchu a současně využil jejich schopnost dostat pohonnou jednotku do bezpečné výše.
Poznámka: Koncepce nebyla tak zcela nová - již ve 20. letech se objevil podobný princip - zatahovací spodek trupu coby plovák - na německé konstrukci z období první světové války. Jestli ji Britové znali nebo ne, mi není známo, a prameny se o tomto faktu nezmiňují. Prototyp německého jednomístného námořního stíhače z let 1916 - 17 navrhl Oskar Ursinus. Ve snaze zlepšit manévrovatelnost a snížit aerodynamický odpor měl letoun ručně zatažitelné plováky. Oproti britské konstrukci s jediným centrálním plovákem měl německý stíhač dvojici klasických plováků. Když pilot točil klikou (nesporně nesmírně namáhavý výkon), plováky se zdvihly vzhůru a přitiskly se jednak k sobě a jednak hřbetem ke spodní části trupu, kde vytvořily "nový" spodek trupu.To také vyžadovalo, aby byla vrtule namontována na prodloužené hřídeli, aby se udrželo těžiště, a také aby se zabránilo kontaktu zatahovaných plováků s vrtulí. Byl postaven jeden prototyp a byla plánována výroba u Gothy, ale prototyp byl brzy zničen a vývoj byl zastaven.
Zbytek konstrukce B.20 byl na tehdejší dobu vcelku standardní - celokovový samonosný hornoplošník s trupem s nosným potahem. Samonosné křídlo, jednoduché samonosné ocasní plochy s jednoduchou směrovkou.
B-20 měl nést útočnou pumovou výzbroj v pumovnici ve střední části trupu, na svou obranu pak 2 věže s kulomety. Vzhledem k předčasnému ukončení vývoje detaily výzbroje již nebyly řešeny. Uvádí se obvykle předpoklad 8 kulometů a 2 000 liber pum nebo hlubinných náloží.
Původní objednávka 2 prototypů byla snížena na jediný, který poprvé vzlétnul v březnu 1940. Procházel pak náročnými zkouškami, které byly ukončeny tragickou havárií 7. dubna 1940. Při zkouškách maximální rychlosti s pětičlennou posádkou došlo k masivnímu třepetání (flutteru). Pilot se sice snažil udržet vládu nad strojem, ale nakonec vydal rozkaz k opuštění letadla. První z letců úspěšně vyskočil, ale dalšímu se předčasně otevřel padák, který se zapletl do anténního sloupku. Letci se podařilo doplazit se k němu, ručně jej vyprostit a seskočit. Pilot a oba zbylí technici však již letoun opustit nestačili a zmizeli i s vrakem v moři. Přeživší letci byli zachráněni HMS Transylvania. Tragédie vedla k ukončení dalších zkoušek.
Radikální novost konstrukce a fakt, že vítězný typ Saro se začal úspěšně vyrábět, vedla ke ztrátě zájmu Air Ministry o tento letoun. Firma Blackburn se pak věnovala jiným projektům.
URL : https://www.valka.cz/Blackburn-B-20-t61374#221315
Verze : 0
Reklama
Přidejte se k nám
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady.
Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.